Cesty životem: Hana Holišová, herečka

Brněnské publikum ji zná ze scény Městského divadla Brno, kde vytvořila již pěknou řádku rolí. Objevila se i v jedné z povídek 3+1 s Miroslavem Donutilem. Velký prostor a příležitost představit se nejširší veřejnosti však dostala až v seriálu, který několik let vysílala televize Prima. V roli obětavé zdravotní sestřičky a poněkud zanedbávané manželky Aničky Peškové si získala ve Velmi křehkých vztazích srdce všech televizních diváků. Ne náhodou byla Hana Holišová v anketě KŘÍDLA 2008/2009 v prosinci loňského roku vyhlášena Nejoblíbenější herečkou Městského divadla Brno. Od března roku 2010 rozšířila svůj herecký rejstřík o další role, které vytvořila v novém šansonovém muzikálu Zdenka Merty Nahá múza, ve kterém hraje postavy Magdaleny a Kristýny, a také ji mohli diváci vidět v seriálu Vyprávěj na České televizi.         

Jste rodačka z Brna, ale studovala jste v Boskovicích. Proč ten odchod z Brna?

Základní školu jsem vychodila v Brně, Pak jsem se ale rozhodla pro studium na Střední pedagogické škole a  ta byla v Boskovicích.

Takže od vás asi neuslyším, že jste od dětských let netoužila po ničem jiném, než stát se herečkou nebo zpěvačkou?

To opravdu neuslyšíte! U mě nic nesměřovalo k herectví, ačkoliv jsem z herecké rodiny. Maminka je herečka a operetní zpěvačka, tatínek je dirigent a klavírista. I já hrála už v dětství na klavír. A do divadla jsem s rodiči chodila na představení a někdy i na zkoušky. Ale nikdy mě neměli k tomu, abych navštěvovala třeba dramatický kroužek nebo něco jiného, co souviselo s kumštem. Takže je ani nenapadlo, že bych jednou mohla být herečkou v divadle.

Jaké to bylo na střední škole?

Na střední škole v Boskovicích jsme se hodně věnovali hudbě, výtvarné výchově a tělocviku. Ve škole jsme měli povinnou kytaru, flétnu a klavír. Byla tam i školní kapela, ve které jsem začala hrát a zpívat. A pak jsem také zpívala v metalové kapele v Brně. To všechno mě začalo sbližovat s hudbou. Ale když přišlo rozhodování, kde pokračovat ve studiu, jakou vysokou školu zvolit, neměla jsem tušení, pro co se rozhodnout. Tatínek mi řekl, ať zkusím tu divadelní. A i když mi to bylo blízké a tušila jsem, že nějaké předpoklady k herectví v sobě mám (naši říkali, že jsem se ráda předváděla), nikdy jsem po tom netoužila. Přesto jsem skončila na JAMU. Nepřijali mě na muzikálový obor, ale na činoherní herectví, které jsem úspěšně vystudovala. Můj vztah k hudbě a ke zpívání byl ale dost silný, takže mě to v praxi nakonec stejně dovedlo k muzikálovému oboru a ke zpívání.  

Ve kterém období jste na JAMU studovala, a na které ze svých pedagogů dodnes vzpomínáte?

Studovala jsem v letech 1998 až 2002. protože jsem měla hodně práce, měla jsem závěrečnou zkoušku o rok odloženou. Takže v podstatě jsem končila až v roce 2003. A na koho stále a ráda vzpomínám? To je těžká otázka. Dostala jsem se do ročníku pana Josefa Karlíka, velice známého nejen brněnského herce. Mohu jen říci, že jsem mu nesmírně vděčná, že mě na školu přijal a dal mi tu šanci. Nicméně studium potom bylo komplikovanější. Pan Karlík měl svérázné vyučovací prostředky, takže při mé neznalosti herecké profese jsem často netušila, co po mě chce, a tak jsem se spíše uzavírala a blokovala jeho úsilí, předat mi co nejvíce z jeho bohatých hereckých zkušeností. Ale zpětně si teď uvědomuji, že mnohé z toho, co se mi snažili předat, se mi vrylo do podvědomí a až teď k tomu docházím a zužitkovávám to v praxi. pana Karlíka a paní Janu Hlaváčkovou z Mahenova divadla jsem měla dva roky a na další dva převzal pak náš ročník společně s Evou Jelínkovou z Městského divadla Brno pan Plešák, bývalý dramaturg Národního divadla Brno. Nebyl sice herecký pedagog, ale jeho pojetí výuky mi velmi vyhovovalo, neboť mi dal volnost, klid a důvěru, já byla otevřenější a více vstřícná vůči tomu, co se mě snažil naučit.

Kolik jste za těch šest let, která uplynula od konce studií, vystřídala scén, na kterých vás diváci mohli vidět?

Mé první, a také jediné angažmá bylo v Městském divadle Brno. Já se totiž po škole do angažmá nijak nehrnula. Chtěla jsem zůstat na volné noze, protože jsem si přála dělat všechno - činohru i muzikál. Chtěla jsem, aby má práce byla různorodá a věřila jsem, že nejlíp toho dosáhnu, když nebudu nikde vázaná.

Neměla jste obavy, že tím budete riskovat, a že se vám může stát, že nezavadíte o práci?

Určitě by to byl risk, ale já jsem už v posledním ročníku na JAMU udělala konkurz do Mahenova divadla do muzikálu Zpívání v dešti, ve kterém jsem hrála Kathy Seldenovou. Takže už na škole přišla první práce a od ní se pak docela rychle začaly odvíjet i další příležitosti, takže jsem to chtěla zkusit. Věděla jsem, že když půjdu někam do angažmá, tak tam bude strašně dlouho trvat, než někomu dokážu, na co mám nebo nemám, než dostanu nějakou pořádnou práci. A já to chtěla dokázat hned! Takže jsem raději obíhala konkurzy, i když to pro herce asi není nic příjemného a tím, že jsem v nich obstála, jsem si dokazovala, že na to mám. Dostala jsem se tak mezi zajímavé lidi a k zajímavé práci. Na volné noze jsem byla tři roky, potom jsem nastoupila do angažmá.

Nakonec jste ale v angažmá přece jenom zakotvila a Brnu jste zůstala věrná.

Měla jsem už nějaké nabídky do Prahy, ale ty jsem odmítla, abych se mohla věnovat práci na zdejší scéně, která je - jak jsem si přála, opravdu různorodá. A chtěla bych, aby tomu tak bylo i nadále. Když jsem hrála v seriálu na primě, bylo to neustálé pendlování mezi Prahou a Brnem. Takže jednoho dne se asi budu muset rozhodnout, kde zůstanu. Často mi někdo klade otázku, jestli bych z Brna odešla, nebo proč jsem vlastně do Prahy ještě neodešla, když už tam delší dobu ve skutečnosti pracuji. Ale k tomu bych musela mít opravdu pádný důvod. Měn je tady v divadle momentálně dobře, mám tu dobrou práci, můžu tady dělat věci, které jinde v republice nedělají, mohu hrát v muzikálech i činohře. A mám tady v brně rodinu, takže opravdu nemám důvod odcházet.

Přesně tak. Kdybych se vás zeptal na Brno jako takové - v čem je vám blízké?

Město se mi líbí, protože je tu klid, který mám ráda, i samota, když cítím, že ji potřebuji. Není to tu tak hektické jako v Praze, ale protože na druhou stranu jsem i člověk hodně společenský, tak mi zase Praha vyhovuje v tom, že ta žije pořád naplno. Někdy až moc, takže z vás dokáže vytáhnout všechnu energii.

Myslíte, že byste dokázala žít natrvalo i v jiné zemi?

Odpovědět na to je těžké. Teoreticky si člověk dokáže představit, že by žil kdekoliv. Ale potom, když dojde na konkrétní situaci, kterou má řešit, zjišťuje, že musí mnohé zvažovat, nad čím se předtím nezamýšlel. Jestli je ochoten ztratit vše, co doposud vybudoval a začínat někde znovu, kde nemá žádné zázemí, žádnou oporu, žádné přátele a blízké. To si potom člověk hodně rozmýšlí. Já mám například hrozně ráda Francii. A projela jsem toho opravdu dost, ať již s divadlem, se kterým jsem byla například ve Španělsku a Portugalsku, nebo sama, kdy jsme se podívala do Tunisu, Francie, Egypta, Holandska, atd.

Pražským divákům - a to nejenom televizním, jste již známa díky vašemu hostování na divadelních scénách v hlavním městě.

hrála jsem například v představení Sliby chyby v Divadle Pod Palmovkou a také v  Karlínském divadle v Noci na Karlštejně. Na jevišti tohoto divadla jsem měla tu čest potkat se se spoustou hereckých osobností - panem Kostkou, Štěpánkem, Brzobohatým, Vydrou, Maděričem. jsou to skutečně úžasní herci a jsem ráda, že po jejich boku mohu hrát už několik let. Někdy jsem také jezdila do Prahy s Divadlem Bolka Polívky nebo s MDB, když jsme tam hostovali.

Ještě když jste byla na volné noze, měla jste příležitosti zahrát si i v činohře?

ony se tak moc často konkurzy na obsazení v činohře zase nekonají. Činoherní divadla mají v podstatě stálé soubory a inscenace obsazují svými lidmi nebo po známosti, v tom slova smyslu, že když  už režisér v nějakém divadle s někým pracoval, kdo mu padl do oka, tak si ho přizve. Takže moc šancí dostat se k činohře jsem neměla. Spíše jsem dělala konkurzy do muzikálů. A stejně i zde, v divadle jsem více "přičichla" k muzikálu a trošku mi činohra chybí. Ale zrovna teď jsem tady v divadle dostala pěknou příležitost ve hře, režírované panem Zdeňkem Černínem, takže jsem tomu ráda.

A muzikálové role na scéně brněnského divadla?

Velmi jsem si oblíbila Čarodějky z Eastwicku, ačkoliv jsem se k roli dostala náhodně. Protože původně moji roli hrála Radka Coufalová a Alenka Antalová. Alenka ale otěhotněla a přišlo se na to, že by asi ty dvě holky, co se střídaly na tuhle roli, nestačily, a tak přibraly ještě mě. Takže jsem se k tomu dostala jak slepý k houslím, ale jsem za to opravdu vděčná, protože to je krásná komická, ale i pěvecká role, kterou strašně ráda hraji. V jiném muzikálu - Jesus Christ Superstar hraji Máří Magdalénu, v představení Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť jsem vypravěčkou a pěknou roli bohyně jsem měla i v Odyssei. Odyssea byla sice hudební dílo, ale já si v něm zahrála činoherní roli bohyně moudrosti. Takže to bylo opravdu ryze činoherní, s malým prostorem ke zpívání, což mi přišlo líto, protože ta muzika se mi strašně líbila.

Jak to máte s filmem? Láká vás možnost zahrát si před filmovou kamerou nebo již tuto příležitost máte za sebou?

Příležitost zahrát si ve filmu mi dal i režisér pan Drha. Hrála jsem v jeho Anglických jahodách. Byla jsem na nějakých konkurzech na film, ale většinou, když se o vás ví, že jste dlouhodobě v nějakém větším seriálu, není moc velká šance, že si vás vyberou. Podařila se mi ale úžasná věc - zahrát si v dokumentárním filmu s úžasným člověkem. Na narozeninách básníka a textaře Pavla Vrby mě oslovila maminka slovenského režiséra Matěje Mináče, který točil dokumentární film Síla lidskosti pojednávající o panu Nicholasi Wintonovi, který zachránil na 699 dětí před koncentračními tábory tím, že je transportoval do Anglie. Tento film byl v Americe oceněn cenou EMI a premiéru měl v Cannes. Mezi těmito zachráněnými dětmi byl i pan Bedřich Ábeles, jeden z nejznámějších Čechů, který pracoval pro NASA a vynalezl přístroj, s jehož pomocí se daří dělat výzkumy ve vesmíru. Do dokumentu potřebovali někoho, kdo ztvární jeho přítelkyni, kvůli které utekl ze setkání rodičů, když mu bylo čtrnáct let, aniž by tušil, že je to poslední den, který má možnost s rodiči strávit. V životě je pak už nespatřil.                         

Jaký je váš názor na to, že známí herci se stále častěji objevují v reklamě. Není to jistá devalvace jejich hereckého umění, jejich talentu?

Nevidím důvod, proč za to někoho odsuzovat. I já jsem natočila nějaké televizní reklamy. Je to věc každého, aby se rozhodl, zda chce reklamu dělat nebo ne. Chápu i herce, kteří k tomu kladný vztah nemají, ale myslím si, že i herec je člověk, který z něčeho musí platit složenky a reklama je jen další pracovní příležitost. Takže si myslím, že to dnes k práci patří, nebráním se tomu, ani mě to nějakým způsobem nepříčí. Samozřejmě, že pokud tu reklamu dělám já, musí být na něco, co není v rozporu s mým přesvědčením

Je postava, kterou jste vytvořila v seriálu Velmi křehké vztahy, povahově totožná s civilní povahou Hany Holišové?

Tuto otázku slýchám poměrně často. A přiznám se, že vůbec nevím, co na to říct. Asi do určité míry tam nějaké podobné rysy být musí, když mě do té role obsadili. já ji vlastně vytvářím, takže je logické, že je mi v něčem podobná. Jenom si myslím, že já osobně jsem přece jenom živější a temperamentnější na rozdíl od seriálové Aničky, která je klidnější a rozvážnější.

Skutečných přátel nemá nikdo nadbytek. Jak je to s vámi, máte větší okruh těch, které ráda vidíte a s nimiž se setkáváte i mimo domovskou scénu?

Samozřejmě. Mám spoustu milých kolegů i spoustu kamarádů, zde přímo v divadle. Ale jsem strašně vděčná za opravdu hrstku přátel, kteří nemají s mojí profesí nic společného.

Neuvažujete o tom, že byste nazpívala desku?

To asi ne. Nemám nějak vyhraněný názor na to, co bych mohla zpívat. Vyhovuje mi, že mohu zpívat v divadle nebo s nějakou kapelou na různých akcích, ale desku v plánu zatím nemám.

Jaký je dnes ohlas na vaši úspěšnou kariéru u vašich nejbližších - rodičů?  

Dávají mi najevo, že jsou s tím, co dělám, spokojeni, možná i hrdí. Mají radost, že se mi daří a podporují mě. Konkrétně tak, že přijdou a řeknou mi svůj názor, který je pro mě strašně důležitý a zásadní. Jsou mými kritiky v dobrém slova smyslu. A k mamince chodím na hodiny zpěvu. Ta mi s ním hrozně pomáhá, což je pro mě důležité. Přesto, ze začátku měla maminka určitě strach a varovala mě, abych se této branži vyhnula, protože rozhodně neznamená snadný život. Jsme ráda, že jsem si prosadila, že to chci dělat a dnes i máma je spokojena s výsledkem, kterého jsem zatím dosáhla. A nejenom já, ale i sestra, která je také v televizi. Zpívá v Praze v muzikálu Galileo hlavní roli a diváci ji mohli vidět i v Tajemství Daniela Landy. I ona různě zpívá s kapelami a hrála i v muzikálu Zahrada divů. Na rozdíl ode mě je většinou v Praze.                         

Čím to, že máte doslova vzorovou postavu, na níž nic nechybí ani nepřebývá?

Možná vás to překvapí, ale s tou postavou nedělám vůbec nic. Já strašně ráda jím a tak jediné, co pro svoji postavu udělám, je to, že si občas nedám svíčkovou se čtyřmi knedlíky, ale místo toho jen salát. Navíc - u muzikálu je docela dost pohybu, takže člověk se drží v kondici poměrně snadno.

Jak nejraději využíváte volných chvilek?

Trávím je s rodiči a blízkými přáteli povídáním u kávičky, nebo vyrazím na výlet. Občas, protože organismus oddech potřebuje, si dopřeji pobyt u moře. Můj tatínek pochází z Beskyd, kde máme chalupu a jsme moc ráda, když mám čas tam zajet.