Divadlo a hudbu má prostě v krvi – narodila se do rodiny dirigenta a zpěvoherní sólistky. Vystudovala činohru, chvíli pobyla na volné noze a pak zakotvila v muzikálovém souboru brněnského Městského divadla. A myslí si, že dobře udělala. Dostává tu totiž příležitost. Ať už jako Vypravěčka v Josefovi a jeho kouzelném pestrobarevném plášti, Žofie Chotková ve Ferdinand kd’E ste?, Jill Masonová v dramatu Equus nebo Sukie v Čarodějkách z Eastwicku. Nově ji uvidíme v jedné z hlavních rolí nového projektu Stanislava Moši a Zdenka Merty Peklo. Na šálek... polévky přišla po jedné ze zkoušek představitelka Lucie Paulové Hanka Holišová. Kterou ze svých dosavadních rolí máte nejraději?
To je těžké, mám ráda všechny role, které jsem dělala. Ale opravdu hodně ráda mám Alenu v Noci na Karlštejně, kterou hraji v Praze v karlínském divadle, a nečekaně jsem si strašně moc oblíbila Sukie v Čarodějkách z Eastwicku.
Tuto roli jste ale od začátku nehrála. Za koho jste přezkušovala?
Nebylo to přezkušování v pravém slova smyslu. Teď hrajeme Sukie čtyři: Alenka Antalová, Jitka Čvančarová, Radka Coufalová a já. Bylo to ale kvůli tomu, že Alenka otěhotněla, tak aby to někdo pokryl. Byla to rychlovka, ani jsem to moc nezkoušela, měla jsem na to deset dní. Ale podařilo se mi to nadrtit a postupem času jsem si v tom začala nacházet to svoje.
O čem bude připravovaný muzikál Peklo, který má premiéru 17. října?
No, o pekle. O tom, že každý má svoje vlastní peklo.
Jakou roli v Pekle budete mít vy?
Hraji jednu ze dvou sester. V příběhu vystupují dvě sestry, tanečnice, Lena a Lucie. Ty jsou na sebe strašně navázané, mají se moc rády, žijí jedna pro druhou, zkrátka jsou jako dvojčata. Jdou na taneční konkurz, a zatímco Lena vyhraje, Lucii se to nepodaří. Tím se jejich cesty rozcházejí. Lena stoupá strmě vzhůru a dostává se do nejlepší společnosti, Lucie padá na dno a stává se součástí squatterské bandy, kde potkává feťáka Toma. Dál je ten příběh ještě komplikovanější a zamotanější, ale to bych už nerada prozrazovala.
Co všechno vám práce na roli dává?
Pro mě je tahle role výzva především po pohybové stránce. To, co Lena a Lucie tančí společně, vychází z klasického tance, ale když potom Lucie spadne mezi squattery, tak tam se tančí street dance. Takže je to velmi pestré a já přitom pořádně neumím ani jedno. Ani klasiku, protože jsem studovala činohru a tanci jsme se moc nevěnovali, a street dance taky ne, i když je mi možná trošku bližší než ta klasika. Ale zjistila jsem, že i to málo, o čem jsem si myslela, že ze streetu znám, tak neznám. Pod vedením choreografky Leony Kvasnicové, která s námi street dance dělá, na všechno teprve přicházíme, všechno se učíme.
Jak moc je pro vás role Lucie Paulové náročná?
Je náročná právě proto, že se necítím být tanečnicí. Ze složek taneční, pěvecká a herecká je mi ta taneční nejméně blízká, i když ji mám ráda, ale nemám v tom velkou praxi, takže mám trošku strach. Ale zatím mě to strašně baví a práce s hlavní choreografkou celého projektu Lucií Holánkovou je úžasná. Má neskutečný cit pro herecké akce, vychází nám vstříc a snaží se, aby nám ten pohyb taky slušel, což je důležité. Abychom se mohly postavit vedle našich tanečníků profesionálů a nevypadaly jako úplné dřevo. A náročné je u toho všeho ještě zpívat.
To musí být někdy k neudýchání...
Lucie se s námi radí, jestli nám některý pohyb při zpívání nevadí a snažíme se najít kompromis. V opeře by to asi nešlo, tam potřebují opravdu velkou dechovou oporu, což znamená minimum pohybu. Mikroporty jsou naše velká výhoda.
Ale i tak to musíte odzpívat.
No určitě, jednoduché to není.
Četla jste Danteho Božskou komedii?
Ne. Možná na škole, ale nepamatuji si to. Takže asi ne.
Na Janáčkově akademii jste vystudovala činoherní herectví. Jak jste se dostala k muzikálu?
Vyrůstala jsem v divadelní rodině. Byla jsem často na zkouškách operet, oper nebo baletu, moc mě to bavilo a měla jsem k tomu vždycky blízko. Ale rodiče mě k divadlu nikdy systematicky nevedli. Po studiu na pedagogické škole mě přijali na činohru – na muzikál mě nevzali, snad proto, že jsem se nikdy nevěnovala právě tomu zmiňovanému tanci. Při studiu činohry jsem pořád ráda zpívala. Ne nějak cíleně, ale vždycky jsem chtěla dělat obojí – i činohru, i muzikál. Po škole jsem tím pádem chtěla být na volné noze, abych si mohla zkusit všechno. Ale na volné noze se činoherní konkurzy moc nedělají. Většinou se role obsazují typově, když režisér někoho zná nebo si vybere někoho ověřeného, nebo mají divadla své stálé soubory. Tak jsem dělala konkurzy do muzikálů. Kam jsem se dostala, tam jsem hrála – v Praze, v Brně i Bratislavě. V Městském divadle jsem taky hrála jako externistka a pak jsem sem dostala nabídku. A teď jsem tady a je to fajn, protože mám možnost účastnit se opravdu různorodých projektů hudebního divadla, jaké se jinde v republice nedělají. Například v Praze je muzikálový trend trošku jiný. Je to o tom, že současné popové hvězdy vyjdou na forbínu, odzpívají si to svoje a zase odejdou, a muzikál jako takový má být přece o něčem jiném. Dělala jsem i činohru, ale výrazně méně, a musím říct, že mi dost chybí. Ale doufám, že není všem dnům konec.
Jak se vám v létě líbilo ve Španělsku? A jak jste se líbili Španělům s představením The Stars of Musical?
Chvíli jsem litovala, že si díky zájezdu ukrátím už tak hodně krátké prázdniny, ale nakonec jsem byla moc šťastná, že jsem jela. Byli jsme tam tři týdny, bylo to strašně příjemné, dobrá parta, jen počasí nám nevyšlo. Na to, že jsme byli ve Španělsku, bylo dost ošklivě. Ale je tam úžasné publikum, pohodové, uvolněné. Zaujalo mě, že lidé chodili zadarmo, představení platilo vždy město, takže přišel každý, kdo chtěl. Většinou jsme hráli venku, na náměstích, což samo o sobě je jiná atmosféra.
Máte zkušenost s hraním v televizním seriálu. V čem je největší rozdíl od divadla?
Je to určitě jiná disciplína, jiné herectví. Pro mě je to obrovská zkušenost a jsem tomu hrozně ráda, i když samozřejmě registruji, že spousta mých hereckých kolegů hraním v seriálu pohrdá. Naprosto nechápu proč, protože je to práce jako každá jiná. Kdybych čekala na krásnou, vysněnou filmovou roli podle mého gusta, tak se třeba taky nemusím dočkat. A jak jinak se člověk má tohle řemeslo naučit? Někdo tím pohrdá, ale z televize můžete oslovit mnohem více diváků, než kolik by kdy přišlo do divadla. Nedávno jsem zpívala na nějaké akci a lidé, kteří mě znali jen z televize, byli úplně v šoku, že mě slyšeli zpívat. Všichni vás mají v povědomí jako seriálovou sestřičku a jsou překvapení, že můžete dělat i něco úplně jiného. Nepříjemné je, že nás takhle někdy škatulkují i lidi z branže. Ale o to více potěší, když vám někdo dá nějaký protiúkol, něco nového, zajímavého. Je pravda, že někteří herci jsou takhle zaškatulkovaní velmi silně – například Pavel Liška. Toho se děsím, protože mám ráda, když je práce různorodá. Hrozně nerada bych zůstala někde zaškatulkovaná v jednom typu.
To se vám snad nestane. Děláte muzikál, hrajete v seriálu, zpívala jste i šanson.
Jsem za to šťastná a je to asi díky té volné noze. Snažila jsem se dělat věci, které mě baví, ale taky věci, které by mě uživily. A díky tomu byla práce různorodá. Bylo to tedy náročnější (a pořád je) to všechno stíhat a skloubit. V jednom období jsem měla pocit, že nedělám nic pořádně a všechno polovičatě, a to nemám ráda. Ale z časových důvodů to jinak nešlo. Bylo to náročné a měla jsem z toho nervy, takže to samozřejmě odneslo i zdraví.
Co můžete říct o filmu Anglické jahody, který bude mít v českých kinech premiéru v listopadu?
Moc o tom nemám co prozradit, protože jsem v tom filmu hrála jen úplně malinkou roličku. Slyšela jsem poprvé, že se těmhle rolím údajně říká kamej. Aspoň režisér Vladimír Drha se mě zeptal, jestli bych mu do filmu neudělala kamej.
To je něco mezi hlavní rolí a křovím?
Ne. Kamej prý je, když filmem proběhne někdo, kdo se dá považovat za „známou osobnost“. Nás kamejí tam bylo víc, například Sandra Pogodová nebo Rosťa Novák. Bylo to krátké, ale moc příjemné, a na ten film jsem moc zvědavá.
Dokázala byste zpívat bez hraní?
Občas zpívám na různých koncertech, taky šansony byly spíš o zpěvu než o hraní, ale živit se jen zpěvem bych asi nedokázala. Neuspokojovalo by mě to a nebavilo. Nebo bavilo, ale jedině na střídačku s divadlem.