Tváří v tvář

Otec a nevlastní dcera, Jiří Horký a Hana Holišová se doposud setkávali na jevišti pouze sporadicky. Poprvé to bylo téměř před čtyřmi lety při nastudování světově proslulého muzikálu „Zpívání v dešti“ na scéně Mahenova divadla v Brně. Na stejné scéně se pracovně setkali ještě dvakrát a to při světové premiéře muzikálu Zdeňka Bartáka a Eduarda Krečmara „Kristián“ a o rok později při uvedení muzikálu „Divotvorný hrnec“. Na scéně MdB se poprvé pracovně setkali v minulém roce při zkouškách na muzikál J. Šlitra a J. Suchého „Kdyby tisíc klarinetů“. V nové sezoně se ovšem situace mění. Tentokrát se budou spolu podílet na nastudování prvních dvou hudebních inscenací – operetky Z. Merty a J. Šípa „Ferdinand, kde ste?“ a tvůrčí prvotiny A.L.Webbera „Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť“, s jehož německou a anglickou verzí v mezinárodním obsazení objelo MdB s obrovským úspěchem téměř půl Evropy. Po zahajovací zkoušce na muzikál „Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť“ se spolu sešli v nově otevřeném divadelním D-café, aby si sdělili své pocity a popovídali si u šálku kávy o tom, co je čeká. Řeč se zpočátku točila okolo muzikálu „Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť“.

Jiří: Na zahajovací zkoušce jsi se seznámila s režijní koncepcí, absolvovala jsi už první korepetice, s jakými pocity přistupuješ k pěvecky velmi náročné roli vypravěčky?

Hana: Role vypravěčky je náročný pěvecký part. Je to vypjaté, intenzivní a pro mě i docela vysoké zpívání. Ale jsem ráda, že mám možnost se (hlavně po pěvecké stránce) zase posunout někam dál. Musím se přiznat, že při prvním poslechu jsem měla pocit, že to nebude úplně „můj šálek kávy“, ale postupně si mě ten „Josef“ s celým svým úžasným pláštěm omotal. Výborné na téhle muzice je to, že dokáže strhnout, je hrozně energická, takže nezbývá nic jiného, než do toho naplno jít a užít si to.

Jiří: Muzikálu „Josef a jeho úžasný plášť“ v mezinárodním obsazení bylo v předešlých dvou letech odehráno v několika evropských zemích s obrovským úspěchem téměř 180 představení. Myslíš si, že se toto dílo setká s takovým úspěchem i u našeho publika?                                                                                                                             

Hana: Toto představení neznám, neměla jsem bohužel možnost ho zhlédnout. Znám jenom hudební nahrávku, ale vzhledem k tomu, že i mě si tato hudba získala, tak si myslím, že by se úspěch u diváka rozhodně mohl dostavit. Je to taková pohádka pro děti i dospělé, ve které, jak nám bylo řečeno, nemáme hledat nějaké hluboké poslání, filosofii nebo poučení do života. Je to prostě taková pohodová, odpočinková záležitost.

Jiří: Vedle role vypravěčky jsi byla obsazena do role Žofie v Mertově operetě „Ferdinand, kd´E ste?“, který se zkouší paralelně s Josefem. Mohla bys tyto dvě významné role nějakým způsobem porovnat?  

Hana: Role Žofie a Vypravěčky asi ani nelze moc srovnávat. Každá z nich je z úplně jiného žánru a vyžaduje jiný herecký i pěvecký projev. Role vypravěčky je pouze zpívaná a sdělovat příběh převážně zpíváním tak, aby byl srozumitelný, není úplně jednoduché.

Jiří: Jelikož už proběhly první aranžovací zkoušky „Ferdinanda“, zajímalo by mě, jak se ti spolupracuje se švýcarským režisérem Thomasem Schulte-Michelsem?

Hana: Práce s panem režisérem je zatím úplně úžasná, dá se říct, že pracuje takovým velmi tvořivým způsobem. Čerpá z originality každého jednotlivce a nechává se inspirovat jakýmkoli podnětem ze strany nás účinkujících. Rozhodně je jeho způsob práce pro nás trošku netradiční a za to jsem vděčná. Jazyková bariéra někdy přináší docela zajímavé a rozohněné výměny názorů. Ale přesto mám pocit, že mu rozumím a chápu, co po nás chce. Pracuje s neuvěřitelnou energií a vitalitou a ještě je u toho schopný být milý a šířit pozitivní energii. Jsem hrozně zvědavá na konečný tvar a myslím, že bude přinejmenším zajímavý!

Hana: Je to docela zvláštní pocit, když mě má tak nablízko na mušce (na jevišti) oko některého z vás, rodinných příslušníků (často kritičtější, nebo přísnější než oko běžného diváka). Tak by mě zajímalo, jestli to tak vnímáš i ty?

Jiří: Největší trému mám vždycky, když mě sleduje to nejkritičtější oko někoho z rodinných příslušníků. V takové situaci jsem se nikdy nedokázal úplně uvolnit a nenašel jsem na to recept dodnes. Pamatuji si vás, obě dcery, kdy jste, coby ještě školačky, dokázaly moje či maminčino představení zhlédnout i desetkrát a potom nás kritizovat, co jsme na jevišti řekli, zazpívali nebo udělali špatně. Prostě hrůza! Ale na druhé straně pochvala od vás, to bylo potěšeníčko pro naši kumštýřskou dušičku!

Hana: Ty jsi viděl plzeňskou inscenaci Ferdinanda, její vlastně vůbec první uvedení. Myslíš si, že bude mít to naše podobného ducha nebo jsme duchem úplně někde jinde?

Jiří: Rozhodně jsme, respektive budeme, na míle vzdáleni duchu původní inscenace. A je to určitě ku prospěchu věci. Původní inscenace byla jakýmsi pokusem o operetní tvar. Kromě tzv.forbín, které byly velice humorné, byl dějový obsah brán zcela vážně. Myslím si, že tato forma diváka příliš neoslovovala. Naše nastudování dostává zcela nový obsah i kabát. Nejen hudební část, ale především část herecká. Pod rutinovanou rukou Thomase Schulteho-Michelse se nám tu klube něco, co se dá nazvat divadlem na divadle, kabaretem, komediální show, prostě děsná sranda! Jsem přesvědčen, že se divák bude bavit.

Hana: Máš za sebou téměř 180 repríz Josefa v německém a anglickém jazyce v rámci zahraničního turné. Nepřejedlo se ti to ještě? Můžeš se na něco takového ještě těšit?

Jiří:  Mohlo by se zdát, že po tolika reprízách má už člověk jednoho kusu plné zuby, ale není tomu tak. Je fakt, že když jsme na turné hráli třicáté, čtyřicáté představení v řadě, měli jsme podobný pocit, ale to už je riziko každého náročného turné, kdy člověk nemá možnost se odreagovat něčím jiným. Pro mne se Josef stal už zřejmě osudným představením, protože se mi už těžko v životě podaří odehrát tolik repríz jedné inscenace. Ale vůbec mi to nevadí, protože je to skutečně skvělá muzika. Ač se jedná o tvůrčí prvotinu A.L.Webbera, která už prošla mnoha úpravami až po současné aranžmá, je to hudba, která se člověku dere pod kůži, často pohladí či vyvolá mrazení na zádech. Byl bych rád, kdyby našeho diváka zvedala takovým způsobem ze židlí, jako diváky v Německu, Rakousku, Dánsku a dalších evropských zemích.

Jiří Horký, Hana Holišová | 28.9.2006

foto: Jef Kratochvíl