U jednoho stolu

Láska i hory přenáší.....nebo ne?                  

Tentokrát jsme zjišťovali, jestli existuje láska na celý život. Pozvání k jednomu stolu tedy přijali herečky Hana Holišová (kterou můžete coby Martinu vidět v muzikálu Kudykam) a Ljuba Krbová a módní návrhářka Klára Nademlýnská. Co si myslí o lásce na život a na smrt??

Co jste si myslely o lásce jako malé?

Hana: Všechno jsem už tehdy brala vážně, takže každá láska pro mne znamenala, že bude na celý život. A tak jsem v patnácti letech věděla najisto, že se vezmeme, budeme mít děti a dokonce i jak se budou jmenovat.....

Ljuba: Taky jsem měla svoji první lásku v šestnácti letech. On byl hudebník, já studovala herectví. Nechávali jsme si psaníčka na vrátnici a všichni to zkoumali a pak se ušklíbali: "Jé, už tam zase mají pět psaníček, to je neuvěřitelné!" Vydrželo nám to, s různými peripetiemi, asi pět let. A i já jsem tehdy byla přesvědčená, že spolu budeme až do smrti a že to je definitivní.

Klára: Mně první láska vydržela až do dneška. Jsme spolu s Goranem už třiadvacet let.

Myslíte si, že mohou vydržet dlouhodobé vztahy, které nejsou naplněné manželstvím či dítětem?

Klára: My jsme taky neměli děti hned. Nejdříve jsme čekali, až mi bude osmnáct, abychom se vzali a pak jsme hned odjeli do Francie, protože jsme chtěli dělat každý svou profesi a tady to nešlo. Museli jsme se tam postavit na vlastní nohy, ale hlavně vědět, že se na sebe můžeme navzájem spolehnout. Oba jsme se pohybovali v módě - já jako návrhářka, Goran jako fotograf, takže jsme se mohli jeden o druhého opřít, radit se spolu....

Mohlo se ale také stát, že byste v cizím prostředí zjistili, že se jeden o druhého opřít nemůžete!

Klára: I takové páry jsme tam poznali. Přijeli spolu v domnění, že začnou nový život - ale naopak je to rozdělilo.

Ljuba: Někteří lidé se v krizové situaci semknou, posilují se a když ta krizovka pomine, jdou od sebe. Říká se, že třeba staví dům a když ho dostaví, tak skončí i oni.

Hana: Můj nejdelší vztah trval sedm let a bylo to podobné - i my jsme byli ze stejné branže a nebylo to pro náš vztah nevýhodou.... Rozešli jsme se, ale myslím, že "splynutí duší" rozchodem nevyprchalo.

Ljuba: Když dojde k souznění, nezáleží na profesi, ale spíš na empatii. Taky jsem si kolikrát říkala, že chci mít doma "civila" a ne herce nebo režiséra. Je dobré mít vedle sebe muže, který má k mé profesi vztah. Vydrží, že když přijdu ze zkoušky, tak na něj vychrlím všechny svoje dojmy a pochyby... a poslouchá.

Jaký by měl být podle vás muž, aby vztah vydržel?

Klára: Tolerantní. To rozhodně. Mám pravidelnější režim než Goran, který toho má někdy moc a jindy má dny volnější. Jeden má práce víc, druhý míň, jeden den je to tak a pak zase jinak.

Ljuba: Myslím si, že takový dlouhodobý vztah stojí na dvou nohách: ta jedna je cit, emoce, láska a ta druhá znamená - cože je soukromá teorie Krbové -, že oba dva musí mít svůj vztah rádi. A jsou ochotni do něho investovat!

Zklamaly jste se někdy v někom? Byl jiný, než jste čekaly?

Klára: Já jsem neměla ani příležitost! Možná že mezi prvními platonickými láskami by se někdo našel, kdo mne zklamal - nesnáším například nespolehlivost nebo plané sliby.

Ljuba: Ty se ptáš i na rozchody a rozvody? V tom případě jsem byla zklamaná i sama sebou - nelze říct, že je to chyba jen jednoho z partnerů... Takže jsem je vždycky brala jako svoje selhání. Ale pravdou je, že jsem si vždycky vybrala atraktivní chlapy a nebyla ochotná se o ně dělit.

Hana: Asi jsem měla veliké štěstí: ve zlém nevzpomínám na žádného partnera. A to jsem opravdu každý vztah brala tak, že už bude napořád, na celý život. Nikdy mi ale žádný z partnerů nijak zásadně neublížil a o to byly rozchody těžší a bolestivější.

Jakého chlapa byste nesnesly vedle sebe?

Hana: Absolutně bych nesnesla agresi a násilí. Zní to samozřejmě, ale mám kamarádku, která je toho názoru, že muž je od toho, aby držel vše pevně v rukou a měl navrch. S tím se ztotožnit opravdu nemůžu.

Ljuba: Já bych vedle sebe nechtěla nudného chlapa. Parametry ideálu se mění: v osmnácti by měl být krásný, pak spolehlivý a prima táta a pro mne momentálně je strašně důležité, aby byl zábavný.

Klára: Mně vždycky člověk musí být blízký duševně, jestli byl malý nebo velký, tlustý nebo tenký, to bylo úplně jedno.

Jakou hraje roli vztah rodičů v tom, jak se později vyvíjí vztah jejich dětí?

Ljuba: Pro mne byly moje nepovedené vztahy tak trochu trauma, protože naši spolu žijí pomalu sto let, mají spolu pět dětí a byli vždycky vzorem. Když se mi rozpadlo manželství, měla jsem pocit, že jsem naprosto selhala... A pak se ta situace opakovala. Když už jsem se rozhodla, že ten krok udělám, tak pro mne bylo nejtěžší říct to doma. A to už jsem byla dospělá.

Hana: Můj tatínek se rozvedl třikrát! Se svou čtvrtou životní partnerkou žije šťastně už dvacet šest let a přitom je mezi nimi věkový rozdíl šestatřicet let!

Ljuba: Takže člověk má hledat tak dlouho a jít za svým cílem, dokud ta jeho volba není správná? Asi jo.

Klára: Já se narodila svým rodičům, když jim bylo dvacet pět let - a vydrželi spolu navždy... Jediný rozdíl oproti Ljubě je, že jsem jedináček.

Hana: Asi proto, že jsem z rozvedeného manželství, mám strach, jestli to dokážu. Navíc mám dojem, že v dnešní době manželství nemá takovou váhu jako dřív a lidé nemají potřebu za něj bojovat, když rozvést se je tak snadné...

V dějinách je určitě spousta klasických dvojic, ke kterým jste vzhlížely jako holky...

Ljuba: Když jsem jako dítě četla Staré řecké báje a pověsti, tak mne uchvátil příběh Filemona a Baucis, kteří pohostili bohy a jako odměnu si pak přáli, aby mohli jednou zemřít spolu. Když přišla jejich chvíle, tak je Zeus vyslyšel a z Filemona se stal dub a z Baucis lípa, a když zafouká vítr, něžně se dotknou větvemi a jsou si stále po boku. U toho jsem brečela už když mi bylo deset let...

Hana: Mne napadá jediné - Babí léto s paní Zázvorkovou a panem Brodským... Kdo to viděl, tak mi rozumí.

Klára: Nemám konkrétní příklad, ale napadla mne jedna fráze z pohádek, která mne v dětství fascinovala: Žili byli spolu až do smrti.